Je to triptych ne? Narození, smrt a to všechno mezi tím... (M. Cunningham)

Elegie starým dnům

12. října 2017 v 15:28 | Guideline |  Poezie
Tak zase po dlouzhé době něco...




Elegie starým dnům

Ticho po pěšině...
Slyšíš i trávu růst
a ptáci v korunách stromů
zpívaj tu tvoji. Pomalou.

Mlhavá rána...
Podzimní listí na střěchách domů.
Zastavil čas se v tomto městě.
Zastavil čas se ve tvojí duši.

Mrazivá myšlenka tiše se vznaší krajinou.
A ve vzduchu visí, jak zatuhlá mrazem,
slova, co´s řekl.
Slova, co zmizela. ta, která jsi zapomněl.

Za ty roky, změnilo se toho mnoho.
V té tiché krajině, stáváš sám.
Hledíš za kopec v široké dálky
ve vlastní mysl zahloubán.

Neznáš mé jméno, neznáš můj osud.
Již jsi zapomněl na naše hry.
Za modrou oponou s býlými mraky
schované - Slunce před hvězdami.

A kde je Slunce z tvých očí?
Přeci v nich nezbyl jenom žal...
Prázdný a plochý...
svět který leží.
Slunce ti v duší rozmetal.

A na tom stromě, kde hráli jsme si nejvíce.
Kam utíkal jsem před tebou,
kam lezl jsi též.
Bezvládně tělo, mladého vojáka.
Utekl z fronty, teď myje jej déšť.

A ty mu do očí hledíš.

Rozšklebené zorničky hrůzou ze smrti.
Hnijící maso plné much.
Vidíš tam Slunce, co bylo ti vzato.
Víš tam sebe, jak leskneš se v měsíčním svitu.
V jeho slzách co kanou ti na boty.
Víš to. Zjistil jsi to.
Jsem to já. A jsi to ty.
Naše láska, naše mládí, naše dětství, naše vzpomínky.
Visí na tom stromě jako voják.
Všechno to, na co jsi zapomněl.

Bez života a bez duše se otočíš.
Pole je prázdné.
Odešel jsi pryč.
Možná jsi tam ani nikdy nestál a mě se jen něco zdálo.
Dávno ztracený sen.
Sen a také elegie.
Za vzpomínky a za dětství.
Elegie starým dnům...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama