Je to triptych ne? Narození, smrt a to všechno mezi tím... (M. Cunningham)

Zeď

5. února 2016 v 23:04 | Guideline |  Poezie
Malá, moje, smutná, psaná pro člověka, který mě donutil nenávidět se za to co jsem. A co jsem? Všechno jsem...


Z čeho je?
Z tajemství a toho, co jsme ještě neřekly.
Je popraskaná, tam kde se naše ruce dotkly.
Tam, kde se naše pohledy protly.
V tom okamžiku. V tom místě.
A právě teď přemýšlím, jak jsme stejní.
A zároveň jiní.
Jednou jsem přemýšlela nad tím,
Jak ti lze ublížit.
Ne že bych snad chtěla, jen jsem byla zvědavá.
A pak mi to došlo, jsi jako já.
Jediný člověk, který ti po životě,
který jsi žil, ublíží,
jsi ty sám.
To je další věc, kterou máme stejnou.
Další.
Trochu mě to děsí.
Jako bychom byly stvořeny se potkat.
Osud? Náhoda?
Kdo ví? Ten mlčí.
Ticho protíná tříštění kamenů.
Zeď se bortí, pořád však stojí.
Neváhám a přelezu jí.
Přelezu, abych tě mohl obejmout,
Abychom nikdy nebyli už samy.
Nikdy.
A tejně cítím, že s každým krokem
jsem ti pořád dál...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama